Manifesto
Zařazení Lívie Kožuškové a Marleny Promny do společného projektu vychází z jejich sdíleného zájmu o „mezi-prostor“ — napětí mezi abstrakcí a konkrétním motivem, geometrií a bioformou, kresbou, malbou a grafikou. Lívia Kožušková sesoustředí na intimní, introspektivní rovinu: tělo, osobní hranice, prostředí každodennosti – často v těsném dialogu s literaturou a textem. Marlena Promna naopak rozvíjí téma krajiny, zahradních a urbanistických struktur, environmentu a rytmu architektury. \nV dialogu jejich děl se zrcadlí dvě cesty — zevnitř ven a zvenku dovnitř, plynulá cesta — od intimního vnitřního prostoru k otevřené krajině. Tělesnost, dotyk a osobní zkušenost se zde setkávají s rytmem architektury, krajinou a horizontem, který přesahuje rám obrazu. To, co u jedné začíná jako tiché gesto uvnitř „místnosti“, se u druhé proměňuje v mapu prostoru, v němž se potkává příroda, město i člověk. Výstava tak neodděluje svět „pod kůží“ od světa kolem nás, ale ukazuje je jako vzájemně propojené vrstvy jedné společné zkušenosti. \nPlynule se překlápíme z vertikálních do horizontálních rytmů Marleny — připomínající sevřené lesní porosty či konstrukce zasazené do krajiny. Motivy zde nejsou popisné, spíše naznačují prostor, v němž se setkává příroda a vnitřní architektura. Malby se otevírají do širších horizontů: dvojice kruhových „sluncí“ nad linií horizontu, abstrahované krajinné pásy či náznaky vody a oblohy rozšiřují prostor výstavy do dálky, za hranice galerie. Ocitáme se v prostředí, kde už nejde o intimní interiér, ale o krajinu, ekosystém. \nVe středové části vstupujeme do zóny tvorby Lívie vycházející z geometrie a pocitu otevřeného / uzavřeného prostoru: v níž se láme světlo a objevují se fragmenty místnosti či průnik světla oknem. Jejich pravidelný tvar — základní jednotka architektury, hry i myšlenkového modelu – je konfrontován s tématem dotyku a tělesné zkušenosti. Jejich rozmístění vytváří vizuální napětí mezi systémem a neklidem, mezi řádem a narušením. Tento prostor je založený na rytmizaci a monochromní barevnosti. Postupně do něj vstupují měkčí tvary a výraznější barvy — organické struktury fungují jako přechod, náznak rozvolnění geometrického řádu směrem k tělesnosti a vnitřnímu prožívání. \nV závěrečné části výstavy se intimní geometrie a osobní prostor Lívie setkávají s rozvinutou krajinou Marleny v rytmu a struktuře, jemně na sebe reagují a ovlivňují se. Výstava není jen souborem děl dvou autorek, ale promyšleným prostorem, v němž se návštěvník pohybuje po ose „zevnitř ven“ — a zároveň si uvědomuje, jak se krajina a architektura zrcadlí v lidském těle i v osobním prožívání prostoru. \n





















